Home > Work > Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918
1 " O Slovensku samostatném se nemohlo vůbec jednat vážně; zbývala by možnost, aby se stalo autonomním v Uhersku. Ani to nebylo možné podle daných okolností, a tudíž nezbávalo než sjednocení. Malí národové všichni za světové války žádali svobodu a sjenocení. Slovaci a Češi věděli, že sám jsem byl vždy pro Slovensko; svým původem a svými tradicem Slovák, cítím slovensky a pro Slovensko jsem vždy nejen horoval, ale pracoval. (..) Vím dobře jak i rusofil Vajanský, když se jednalo doopravdy, byl pro jednotu, nejinak, jak jeho otec, před tím už Kollár a j. Ale vím také, jak se mnozí Slováci ve svém národním a politickém ponížení utěšovali vidinami bez činů a práce. (..) Za války obživl slovenský romantism mezi Slováky v Rusku. (..) někteří slovenští pracovníci snili o Slovensku samostatném nebo spojeném s Ruskem; ale vyskytli se i lidé, kteří hlásali spojení Slovenska s Polskem a dokonce s Maďarskem. V Moskvě se ustavil hned roku 1915 'Slovensko-ruský spolek paměti Štúra' a v něm se tvorřili pod vedením několika politicky naivních Rusů rozmanité protičeské iluse nejasného a nezralého panslavismu a panrusismu. "
― Tomáš Garrigue Masaryk , Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918
2 " Dvě události zasluhují zvláštní zmínky. Předně, že naši katolíci postupovali svorně se svobodomyslnými a se socialisty; kdo zná poměr obou směrů v době dřívější, uzná s radostí jednotící sílu osvobozenského hnutí. Katolíci už rok před tím (18. listopadu) usnesli se v Chicagu na memorandu, které bylo určeno papeži Benediktu XV. ; bylo odevzdáno papežskému delegátovi, který počin 'Národního Svazu Českých Katolíků' schválil a slíbil doručit memorandum papeži. V memorandu žádána samostatnost Čechoslovanů a osvobození národa československého v zemích historických a na Slovensku. Sám jsem se zúčastnil katolického sjezdu ve Washingtoně dne 20. června. Objasnil jsem proti starým výtkám své náboženské stanovisko, zejména, jak a proč jsem se stal příkrým odpůrcem toho katolicismu politického, jaký se p%usobením Habsburků vyvinul v Rakousku a Uhersku. Vyslovil jsem se pro rozluku státu a církve podle vzoru amerického. Právě američní katolíci chápali, že nezávislost církve na státu nijak není církvi na závadu. Slíbil jsem, že se přičiním o rozluku bez boje; pokud by při této rozluce šlo o úpravu církevních statků, odmítl jsem konfiskaci. Když se výkonný výbor Národního Svazu Českých Katolíků v Americe usnesl 25. října 1918 vyslat své zástupce do Československé republiky, aby o podstatě rozluky poučili duchovenstvo i katolický lid, uvítal jsem tento ämysl velmi rád (dopisem z 15. listopadu). Dodávám ještě, že také Sdruženie Slovenských Katolíkov v Amerike doporučilo úpravu poměru církve k státu ve smyslu rozluky americké, ovšem se zřetelem na poměry slovenské (ve Wilkes Barre 27. listopadu). "
3 " Znalost Slovanstva, zejména Jihoslovanů a Ruska, dovedla mne k boji s Aehrenthalem (Alois Lexa von Aehrenthal - český šľachtic, diplomat a politik; podľla wikipedie, pozn. čitateľa) o rakouskou politiku balkánskou; naše obvyklé slovanství mně bylo nesympathické. Hnusilo se mi to slovanské žvanění, jak to jednou odsoudil Neruda, nemohl jsem klidně snést ty vlastence a Slovany, kteří se nenaučili ani azbuce a s Rusy a cizinci vůbec musili mluvit německy.Živě vzpomínám, jak mně moji nejbližší kolegové zazlívali, když jsem přiváděl na přetřes otázku slovenskou a když jsem jí v 'Naší Době' a v 'Čase' věnoval zvláštní pozornost. Mně nestačila ta abstraktní a úzce politická národnost a láska k vlasti, na neznalost skutečného národa a lidu v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Od dětství jsem cítil své češství konkrétně v pochopování charakteru, názorů a života svých krajanů tam na Slovácku a na Slovensku a postupem doby na Moravě a v Čechách. Praha zajisté má stejné oprávnění jak Čejkovice nebo Bystrička; ale v Praze je příliš mnoho lidí, kteří nežijí nerudovskou malostranštinou, nýbrž kavárenskou abstraktností a hospodskou fantastičností. To ovšem platí o všech městech a také u jiných národů, ale proto to není méně odporné. Své češství a slovenství cítím, řekl bych, venkovsky, dialekticky; filosoficky cítím s Husem, Chelčickým, Žižkou a t. d. až po Havlíčka. Doma i ve Vídni mě tížil Kocourkov; ten Kocourkov pražský, ale stejně vídeňský a rakouský vůbec. Malost nespočívá v geografii, ale v lidech, charakterech, mravech. Světovost nezíská se jen obvyklým cestováním, oficiálním stykem mezinárodním a mezistátním, nýbrž duchovním pohroužením v život jednotlivcův, národův, lidstva. "
