2
" Cesta je alchymistickým působením času na duši. Je to proces, k němuž nemůže dojít okamžitě ani rychle. S tím, jak se poutnickýma nohama spojuje řetězec týdnů, získává chodec zkušenost. Ano, může pociťovat mírně dětinskou pýchu z toho, že oproti chodcům, kteří ušli pouhých osm dnů, vynaložil značné úsilí, ale mimoto vnímá jinou pravdu, pokornější a hlubší: krátký pochod nestačí na to, aby se zvyklosti vytěžily až do dna. Nepodrobí člověka radikální proměně. Kámen zůstane hrubý, neboť k jeho otesání je zapotřebí delší námahy, víc zimy a víc bahna, víc hladu a méně spánku. "
― Jean-Christophe Rufin , Immortelle randonnée : Compostelle malgré moi
4
" Kantabrijský úsek má po baskických krásách i nou přednost: poutníkovi spějícímu k dokonalosti udílí dodatečnou lekci pokory. Chvíli – zpočátku – si myslel, že cesta tu je kvůli němu, vytyčená tak, aby ho blažila na pohled. Pár desítek kilometrů betonu řádně rozmělní tohle stále ještě příliš pevné tělo: poutník tu je od toho, aby pochodoval, ať se mu to líbí, nebo ne, a bez ohledu na to, zda se přitom nasytí krajinek!
Betonová potrubí a fabriky, vylidněné areály a odstavné pruhy, křižovatky s nájezdy a průmyslová předměstí, to vše je potřeba k proměně ve skutečného poutníka, dokonale zbaveného turistických iluzí. Zfackovaný popsanými zkouškami se chodec nejprve cítí groggy. Pak si ale na svůj úděl přivykne. Tak začíná nová fáze Cesty: ta již nevyžaduje nadšení, nýbrž návyk a disciplínu. Poutník Cestu poslouchá, jako to nevědomky činil od počátku, nyní se ale podrobuje bez odmluv. Našel svého pána. Každé ráno si obuje boty, jako si jiný navleče monterky. "
― Jean-Christophe Rufin , Immortelle randonnée : Compostelle malgré moi
5
" On aperçoit déjà ce qui fait la nature profonde du Chemin. Il n’est pas débonnaire comme le croient ceux qui ne se sont pas livrés à lui. Il est une force. Il s’impose, il vous saisit, vous violente et vous façonne. Il ne vous donne pas la parole mais vous fait taire. La plupart des pèlerins sont d’ailleurs convaincus qu’ils n’ont rien décidé par eux-mêmes, mais que les choses « se sont imposées à eux ». Ils n’ont pas pris le Chemin, le Chemin les a pris. De tels propos, j’en ai conscience, rendent suspect aux yeux de ceux qui n’ont pas connu cette expérience. Moi-même, avant de partir, j’aurais haussé les épaules en entendant ce genre de déclarations. Elles sentent la secte à plein nez. Elles révoltent la raison. Pourtant, très vite, j’ai constaté leur justesse. Chaque fois qu’il s’est agi de prendre une décision, j’ai senti le Chemin agir puissamment en moi et me convaincre, pour ne pas dire me vaincre. "
― Jean-Christophe Rufin , Immortelle randonnée : Compostelle malgré moi
