1
" A chtěli jsme jí předat i své bohaté poznatky z praxe, aby se „capital punishment“, jak výstižně říkají Angličané, absolutní trest, nestal živností diletantů, ale opět doménou nejlepších synů a teď i nejlepších dcer svého věku. Jste-li totiž, — pokračoval profesor Vlk, obraceje se k doktoru Tachecímu, — pane doktore, skutečný humanista, nesmíte zavírat oči před faktem, že při každé větší akci, ať je to lokální revoluce nebo světová válka, popravují spoustu lidí osoby, pro které věšet znamená prostě oběsit. Jenže on je, to mi věřte! dosti velký rozdíl, jestli vám oprátka perfektně zlomí vaz, anebo vás čtvrt hodiny pomalu stranguluje, že se můžete umrskat. "
― Pavel Kohout , Katyně
3
" Samostatnou studijní linii by tvořil kritický rozbor knih, kterým ironicky říkám ,libri anti-kati‘, morálně defektních grafomanů typu Camuse a dalších, odmítajících trest smrti. Stačí otevřít za mnohé Marii Stuartovnu pana Stefana Zweiga, aby z ní vyhřezl text, který je amorální, bez-ohledný, cynický, drzý, jedním slovem, který obsahuje celou abecedu — pokračoval Vlk, přivíraje oči, aby mu fotografická paměť zře telněji promítla citovanou pasáž, — židáctví: „Nikdy nemůže být poprava živého člověka, tady všechny knihy i zprávy lžou, romantická a dojemná. Smrt popravčí sekerou je vždycky příšerná hrůza a sprostá řezničina. První rána kata byla špatně namířena, neproťala šíji, nýbrž narazila tupě do zátylku. Z úst mučené ženy se ozve přidušené chroptění a sténání. Druhá rána zatne hluboko do šíje a krev vystříkne jasným plamenem. Ale teprve třetí rána oddělí hlavu od trupu. A ještě jedna příšernost: když kat chce hlavu zvednout za vlasy a ukázat ji, uchopí toliko paruku a hlava vypadne. Zalitá krví se kutálí a hřmotí po prkenné podlaze jako kulečníková koule, a když ji kat znovu uchopí a zvedne, spatří všichni, byl to strašlivý pohled, hlavu stařenky se sněhobílými ostříhanými vlasy. Ještě čtvrt hodiny sebou křečovitě škubají rty, které nadlidským úsilím svíral strach živé bytosti, a zuby cvakají o sebe. "
― Pavel Kohout , Katyně
4
" Plnila-li generace otců úlohu železného koštěte buď přímo z přesvědčení, anebo ze strachu, že kdo nemele, bude sám semlet, splní ji generace synů a dcer, která dík okolnostem ani nevěří, ani se nebojí, za vyšší plat nebo nižší daně, za větší byt nebo menší potíže se studiem dětí a tak podobně, "
― Pavel Kohout , Katyně