" Myslím, že by například ministerská rada měla občas držet černou hodinku; měla by zasedat v rostoucím šeru, ve kterém by žhnulo jen několik cigár. Jeden ministr po druhém by upadal v tichou zádumčivost. „Mládenci,“ ozval by se pan předseda měkce, „mně je vám někdy ouzko z toho politikaření. Víte, kdybychom si nikdy nelhali a vždycky si řekli, co vlastně chceme…“ „No ba,“ vzdychl by jiný ministr. „Já si tak někdy myslím, že vládnout je zatracená povinnost. To člověka strašně zavazuje. Kdyby to tak nějakšlo… beze všech kliček a hejblů… aby byl člověk jako ze skla…“ „Taky to říkám,“ děl by třetí. „Co by se všechno dalo udělat, kdybychom si navzájem věřili!“ „No jo,“ řekl by čtvrtý, „ale politika je neřád. Kdybychom mysleli víc na svou zatracenou povinnost nežli na politiku.“
„Tak co,“ zeptal by se pan předseda, „mám už rozsvítit?“
„Ještě ne; vždyť se nám tady tak dobře sedí! "

― Karel Čapek , Zahradníkův rok, Měl jsem psa a kočku, Kalendář