" „Můžete se volně pohybovat," řekl, „ovšemže pouze uvnitř; nechoďte však k východům z vagónu. Ve svém vlastním zájmu."

Všech devatenáct pánů bylo okamžitě před oddělením pana Hermana Cohena; vznášeli němé dotazy - k němu i jeden druhému; pohyby brv i brad, zřítelnic i rukou uka­zovaly směrem k táboru, ale jen beze slov, protože stráže byly stále přítomné. Kouř byl všude a lidé tam venku se pohybovali jako stíny kulometných věží. Pan Rappaport-Lieben plakal.

„Viděl jsem smrt tisíce krav, jalovic a bý­ků... vím... co to je..."

„Nesýčkujte."

„Nic už, proboha, ne­přivolávejte."

„Vytrvejte."

„Doma o tom nemají tušení..."

„Mám rodinu, děti..."

„Pořád ještě máme naději."

„Máme jí málo, ale máme ji."

„Nikdo z nás to přece nezavinil."

„Měli jsme se starat jen o sebe."

„Nevykoupíme se ani krví."

„Nedejme se rozložit..."

„Vyčkejme, co bude."

„Dost!"

„Ani svatba, ani pohřeb... nic..."

„Pánové, máme ještě mnoho peněz, oni to dobře vědí a v tom je ne­jen naše naděje," řekl hlasitě pan Herman Cohen, „ale i naše sebevědomí. Držme se. Jsme přece lidé, kteří ně­co znamenají."

Ale pan Rappaport-Lieben stále vzdy­chal.

„Jatka... tisíce hovad... peníze, důstojnost a nakonec vždycky krev... "

― Arnošt Lustig